Za špekáčky v sedle aneb když nákup není jen nákup

Byly prázdniny, ideální čas pro velkolepé výpravy, spaní do oběda a rozhodnutí typu „Pojďme se projet na koních. A někam daleko.“ To „někam“ jsme ale zapomněly určit. Inu, co naplat. Druhého rána jsme si statečně přivstaly (o půl devaté) a šly plánovat trasu. A protože nejlíp se plánuje s rohlíkem v ruce, zamířily jsme pro snídani do srubu, kde sídlili vedoucí dětského tábora.

Tam ale vládl chaos. Vedoucí běhali jak splašené ovce a mezi jedním douškem kafe a druhým zoufale mumlali něco o večerním táboráku a třiceti chybějících špekáčcích. A že k řezníkovi nikdo nestíhá. Vyměnily jsme si s kamarádkou pohled, který říkal: „My jedeme, oni mají problém... ideální spojení.“

Nabídly jsme se, že pro klobásy dojedeme. Na koních. Výraz vedoucích? Jako kdybychom oznámily, že pro ně letíme na Pegasovi. Jeden si dokonce neodpustil poznámku, ať koně radši nevyměníme za špekáčky. Smály jsme se. Ještě jsme nevěděly, že tahle poznámka bude prorocká.

Cesta vedla přes pole, lesy, louky, skoro jako v nějaké romantické pohádce, jen místo pokladů jsme měly v sedlových brašnách pytlíky na uzeniny.

Konečně jsme dorazily do vesnice, kde měl být onen slavný řezník. Po chvíli bloudění jsme zamířily do areálu, kde se mezi autodílnou, sběrným dvorem a něčím, co vypadalo jako nelegální sklad pneumatik, ukrývalo naše řeznictví. No, alespoň to tvrdila šipka.

Zastavily jsme s koňmi přímo před ním. V ten moment šla kolem starší paní. Pohled na nás – dvě holky na koních před řeznictvím, ji donutil se zastavit a zeptat se: „Vy jste s tím řezníkem nějak domluvený?“ Nejdřív jsme nechápaly, ale pak nám došlo, že tahle situace opravdu vypadala jako přímá dodávka – buď zákaznic, nebo… masa.

Uklidnily jsme paní, že koně fakt neprodáváme a že jen vezeme špekáčky dětem na tábor. Paní se rozesmála a popřála nám šťastnou cestu.

Zpátky jsme dorazily vítězoslavně, s uzeninami v batohu a příběhem, který bude táborovému ohni chutnat stejně dobře jako ty špekáčky.